Pálavská desítka

Příjezd do Horních Věstonic byl, díky pracovnímu zanepráznění poněkud opožděný. Na degustaci jsme sice přišli o pět minut později, ale o nic jsme nepřišli. Ve sklípku jsme strávili několik hodin při neskutečně dobrém vínu. Po příchodu na penzion se pokračovalo v ochutnávce nebo lépe řečeno v nekontrolované spářce. Spát se šlo kolem třetí hodiny ráno a po probuzení těsně před desátou mi bylo jasné, že se musím alkoholového opojení zbavit, páč jsme měli odjet domů. Takže jsem se nastrojil do běžeckého a vyrazil. Naštěstí penzion byl umístěn hnedle u turistického rozcestníku, takže jsem vyrazil po zelené do kopce a po asfaltce až na rozcestí Pod Martinkou. Pln síly a elánu jsem kopec, sice místy pomalu, ale přece jenom vyběhl až Pod Martinku. Pokračoval jsem dále po modré až po Perná rozcestí. Místy se stoupalo, chvilkama po schodech, a místy jsem v prutším stoupání prachsprostě šel. Terén byl příjemný, pěšina, jen místy, jako po celé trati, byly keře s bodláky i bez nich, nepříjemně blízko. Viditelnost byla asi 300 metrů, lehce mlžný opar, poměrně teplo a s oblečením jsem se kupodivu trefil naprosto přesně. Po doběhu byla větrovka pěkně mokrá, takže vlhkost vzduchu byla větší. Ale dál k trati. Na rozcestí jsem si popletl směr, tak jsem několik desítek metrů běžel opačným směrem, ale omylu jsem si včas všiml a tak to dobře dopadlo. Kousek po asfaltce a pak dále vlevo po červené příjemnou soutěskou, jen místy byly přes cestu ležící kmeny a větve, takže neustále ve střehu. Na rozcestí Pod oborou pokračují po zelené a žízeň se neúprosně začíná hlásit. Cesta pokračuje až po Dívčí hrady - sedlo. Začaly mi pěkně slzet oči a k tomu ještě malá změna terénu, kameny, pařezy, kořeny a kořínky. Chvíli do kopce a chvíli z kopce, prostě nádhera. Podzímní příroda, spadané listí, téměř bezvětří, co si více přát. A hlavně téměř bez lidí. Sice jsem cestou potkával pěšáky, ale nebylo jich mnoho. Zato běžec jsem byl asi sám. Od sedla u Dívčích hradů pokračuji po modré asi dva km po široké zpevněné cestě zapadané listím, mírně zvlněné, jednoznačně nejpříjemnější úsek. Následující, přibližně jeden kilometr, byl trochu náročnější o5 kořeny, kmeny a větve a k tomu stále slzící oči. Na úzkou klikatící - se pěšinu to nebylo moc dobré., ale přesto jsem skákal jako kamzík, HI. Klesání k rozcestí Pod Martinkou bylo trochu prudší, ke konci po schodech, takže radějji pomaleji. Od rozcestí klesáním po zelené chvíli ještě v pohodovém pomalém tempu přírodním terénem. Ale idylka brzy končí a to už běžím a klesám po asfaltce až k penzionu. Odpoledne mě začíná pobolívat levá pata a achilovka, asi důsledek špatného našlápnutí během cesty k Dívčím hradům po kamenité a kořeny prorostlé cestě, kdy jsem se snažil zaostřit přes stále slzící oči. Nepříjemný pocit. Závěr? Dnešní výběh dal 10 520 metrů, nastoupáno bylo 420 metrů, naklesáno samozřejmě taky. Rychlost nebyla nijak závratná, celá anbáze mi zabrala 85 minut, ale vzhledem k předchozí noci, jsem velice spokojen. A hlavně co mi asi bude chybět je to, že podobný kopec jako je Pálava nemáme za barákem. Běh v přírodě je úúúúúúúúúplně něco jiného než se plácat po asfaltkách v okolí vidlákova, kde bydlím. Už se těším, až zase vyrazím v podobném terénu. Byla to nádherná Pálavská desítka, bydlet tady někde v okolí, asi by to byla inspirace pro uspořádání otevřeného závodu, krosu, či jak by se to dalo nazvat.

Inspirací pro napsání tohoto článku vydatně podpořily produkty z vinařství Zmiko p. Červinky a Ryzlink Vlašský z vinařství Moravčíkovo víno z Horních Věstonic.