Jak jsem si potrhal maso

V červnu jsme trávili dovolenou na chalupě na Šumavě ve vesničce Pravětín. Během těch několika málo dnů, co jsme tam byli a užívali si pohodičky, bylo několik krátkých běhů, nějaký ten pochoďáček. Až jednoho dne jsem se konečně odhodlal vyrazit někam dále a na delší dobu. Byl naplánován, do té doby, můj nejdelší běh a k tomu ještě poměrně v kopcích. Šumava je hold už taková. Byla vybraná trasa podle mapy na internetu, jak jinak, když jsme byli na Šumavě poprvé. Délka podle měření v mapě měla být asi 16 až 18 kilometrů. Mapu jsem si i s poznámkami namaloval na dlaň a směle vyrazil po červené značce ze vsi.  Kousek před koncem Pravětína jsem odbočil doprava z kopce směrem na Vimperk. Krátké klesání a po překročení Pravětínského potoku jsem se dal doleva a mastil si to po pěkné zpevněné cestě, mírně stoupající, stále mezi lesy. Přibližně na třetím kilometru odbočuji prudce doprava, téměř zpět a začínám stoupat okolo vrchu Medník. Místy běh přechází v chůzi. Stále stoupám a po chvílí, asi na 4,5km odbočuji prudce vlevo, po další vrstevnici a obíhám částečně Medník. Přibližně na 5,5km míjím odbočku k vrcholu Sklářského vrchu a stále mírně stoupám mezi dvěma kopci. Po chvíli se cesta láme doleva a mírně klesá. Na přibližně 7,4km odbočuji vlevo na zpevněnou cestu, potkávám nechápající a vyjevené lesní dělníky v traktoru (kde se tu vzal ten běžec?) a pokračuji dále k Obelisku. Tam můžu odbočit vlevo a dát se zpět k Pravětínu, ale jelikož sil je dost a vzdoušek je nádherný a mám za sebou teprve 8,6km, tak pokračuji dále do Aleje Smíření, míjím Táflovu huť. Od Obelisku běžím po zelené turistické, míjím rozcestí U Aleje Smíření a pokračuji stoupáním až na rozcestí U buku, tady o5 chůze vystřídá běh. To je za mnou poctivých deset kilometrů a stále pokračuji po zelené. Ta po chvíli odbočuje doprava k Boubínu a zatímco já mířím po silnici rovně. Zhruba na jedenáctém kilometru míjím červenou a stále pokračuji rovně až k silnici vedoucí z Boubínu do osady Na Pile. To je třináctý kilometr ve výšce 1048 metrů a odbočuji doleva, silnice začíná mírně klesat, stále se běží nádherně. Pod Palečkovským vrchem opouštím silnici a odbočuji vlevo na zpevněnou cestou, která po chvíli vede velice příjemnou alejí až k osudnému rozcestí na patnáctém kilometru. Tady mi instinkt velí pokračovat dále rovně směrem na Veselku a pak uhnout k samotě U Petra a napojit se na silnici vedoucí z Buku do Pravětína. Perfektní plán!! Ale jelikož zprava se přiřítilo auto s lesákem, tak mě napadlo mít jistotu a zeptat se na cestu. Chtěl jsem směrem k Veselce, ale on mě poslal na druhou stranu, jak se ukázalo později, že by schválně? Ale je to domorodec a zná to, tak nebyl důvod mu nevěřit. Záhy jsem toho velice litoval. Drobet jsem měl mapu ještě v hlavě a nějak se mi směr nezdál, ale běžel jsem dál. Po silnici (až do Pravětína), která začala pěkně klesat. A tady, někde kolem 18.km pod Včelnou pod Boubínem začal problém. Poměrně velká a postupně se stupňující bolest na zadní straně levého stehna, takže přecházím v chůzi.

A pomalu střídavě jdu a běžím a jdu .....  Cesta do Buku se neskutečně vleče, ve vsi odbočuji vlevo na Pravětín. Míjím už zmíněnou samotu U Petra a pokračuji chůzi po klesající silnici, běžet z kopce se už nedá. Rozbíhám se až na rovince před vsi, to jen abych si zachoval tvář před náhodnými pěšáky, HI. Poslení desítky metrů se ani zdaleka nepodobaly běhu Mirka Dušína, ale co se dalo dělat. Dovolená příští den končila a byl čas nastoupit v Kolbence, do výrobního procesu. Tam jsem vydržel pouze dva dny, následovaly návštěvy lékařů. Diagnoza po vyšetření na UZ mě poněkud zaskočila. Natržené skupiny svalů. Následovaly injekce, magnetoterapie, prášky a k tomu ještě dva týdny klidu a neschopnosti. Po ukončení neschopnosti ještě měsíc jezdím do práce autobusem, ale pak už jsem to nevydržel a začal jezdit na kole, ale jen lehce. Ono těch devět kilometrů po rovině není nic moc, tak jsem to zvládal v pohodě. Stále jsem ještě bral prášky, celkem tři měsíce. A to se blížila B7, takže jsem se šetřil, moc jsem toho nenaběhal, zato jsem více začal chodit, s pejsky i sám. Co říct závěrem? Příště dám na intuici a nebudu se vyptávat domorodců na cestu, čímž tímto onomu dobrákovi "velice děkuji" za sebezmrzačení a ostatní tápající varuji, HI. Ale i tak to byl nádherný výběh na svěžím lesním vzduchu, bez aut a bez čumilů, během kterého jsem v lese potkal jen zmíněné lesáky a onoho "dobráka". A nejpříjemnější úsek? Nejspíš to byla ona alej před osudným odbočením. Měla sice jen jeden a půl kilometru, ale rozhodně stálo za to si jí proběhnout. Celá absolvovaná trasa v délce 24,421metrů je k vidění na - www.gpslog.cz/Trip.aspx i s výškovým profilem.