rubriky:

odkazy:

návštěvní kniha

přihlášení

Jesenický maraton

pise.cz/img/349055.jpg" alt="Po staru">

Přibližně po jednom a půl kilometru přichází první krkolomné klesání k Vražednému Potoku. Tady se trochu tvoří špunt, lávka přes potok je úzká akorát tak pro jednoho a já startoval, jako vždy, mezi posledními, jak už jsem psal výše. A taky za tak krátkou dobu se pole účastníků nestačilo náležitě roztáhnout. Stoupání za potokem mi začíná připomínat, že jsme v horách a tudíž konec pohodičky a flákání. Až k rozcestí Pod Obřími skálami to jde. Sem tam dokonce i běžím, ale od rozcestníku, kdy pokračuji po modré TZ se už opravdu běžet nedá. Výstup na kopec Šerák je výživný a pro mou maličkost naprosto, ale opravdu naprosto neběhatelný (krpál jak sviňa), takže stoupám pomalu jen co noha nohu mine.

Připomíná mi to stoupání na Travný z Krásné v Beskydech, jen je toto drobet delší. Taky tam stoupání nemělo konce. Po 62 minutách od startu dosahuji vrcholu Šeráku a honem k občerstvovačce. Zde si dávám jen kelímek vody a mastím si to z mírného (zatím) kopce směr Keprník. Jak bylo psáno pořadatelem v popisu trati, z Šeráku nás čeká příjemný seběh na Keprník. Tak se těším, jak si ho užiji, cha, cha. Z počátku se mi běží pěkně, ale netrvá dlouho a cesta se začíná nějak měnit, přibyl náklon a začíná stoupání. Taky opouštím modrou a pokračuji po červené TZ. V tomhle stoupání se snad taky ani nedá běžet, tedy o5 podle mých měřítek, samozřejmě. Druhé stoupání a taky jsem si pěkně máknul. A to je teprve chvíle od startu! Od Šeráku už potkávám výletníky a to v poměrně velkém množství až k vrcholu Keprníku. Dál už ne, tam se pohybuje už jen zbytek nás odpadlíků, účastníků Jesenického maratonu. Na vrchol Keprníku mi to trvá hodinu a dvacet tři minuty, samozřejmě od startovního výstřelu. Klesání z Keprníku stojí za to. Kameny, kořeny, vymletiny, prostě oči pořád jako na stopkách a velké soustředění kam správně zvolit došlap. Takže zpočátku klesám velice opatrně a pomalu, ale kousek za vrcholem mě předbíhá holčina, která nepovolí a klesání běží. A hezky běží. No nic, zkusím to taky a ono to jde, a tak se jí držím zuby nehty, jak se říká Jinak bych asi kopec prachsprostě sešel, HI. A je tady taky druhá věc. Slyším za sebou dupání a funění minimálně dvou kolegů. Raději se neohlížím, páč je třeba sledovat stále ještě klesající cestu. Tak to zkrátka musím vydržet a skákat dál jako těžkotonážní kamzík. Prostě to musím dát. A proč taky ne, že jo? Ale ty nervy! Konečně jsme dole, UF, kousek rovinky, sem tam slatě, místy dobré, jinde poměrně prohnilé, tak jako i na jiných místech. Běží se pěkně, odpočinkově. Po tom šíleném sešupu konečně taky rozumná cesta. Holčina zvolňuje a já jí předbíhám, Kupodivu. To jsem ale prevít, nechat se táhnout celu dobu klesání a pak frnknout pryč. Do konce závodu jsem ji už neviděl. Následující profil trati je celkem přijatelný, sem tam běhatelný, takže toho využívám a běžím. Před sedlem je poměrně dlouhé a únavné klesání, sice po pěkné, široké cestě, ale stejně. I tady se objevují výletníci, ale není jich moc, spíše se objevují jen tak poskromnu. Většinu klesání dokonce proti mému zvyku běžím, i když se mi zdá přece jen dost prudké.

Nicméně k občerstvovačce dorážím po dvou hodinách a třinácti minutách a mám za sebou nějakých čtrnáct a půl kilometrů. Takže má naprosto běžná rychlost (nebo snad pomalost?) na těchto delších trtích. Na Červenohorském sedle do sebe nalévám dva kelímky ionťáku, beru si banána a obsluha mi ještě před rozloučením vrazí do ruky nějakou sladkou tyčku, ta putuje do batohu na pak. Opatrně přebíhám silnici Jeseník - Šumperk a už jsem na příjemné, částečně zatravněné a mírně stoupající cestě, vedoucí krajem lesa. Běžím si to s banánem v ruce a čekám, až bude stoupání trochu více neběhatelné, to abych se pustil do banánu, který mám stále v ruce. Nemusím samozřejmě čekat dlouho, jak už to v horách bývá. Ve stoupání mě předbíhá kolega a tady taky potkávám poměrně dost kolistů. Dojídám banán a po chvíli se cesta umoudří a já se konečně taky rozbíhám. Pěkně mi to vyšlo s občerstvením, HI. Před rašeliništěm bojuji se slabou krizi, krizičkou, ale díky příjemnému profilu ji fofrem odháním od sebe pryč. Jen ať si klidně skočí na někoho jiného, potvora jedna zákeřná. Ale obávám se, že za mnou už těch podobných zoufalců jako já, asi už moc nebude, HI. Cesta ubíhá poměrně rychle a netrvá moc dlouho, když se přede mnou objeví pasoucí se krávy nebo co to je a hned za nimi občerstvovačka na Švýcarně. Paráda. Sem dorážím po necelých dvaceti třech kilometrech a v čase něco málo přes tři a půl hodiny. Tady si již musím doplnit pití do již prázdných flašek, dávám si tři kelímky ionťáku, do ruky, jak jinak, zase ten banán.

Opět na za chvíli, až bude terén neběhatelný a frčím dále mírným stoupáním, poměrně pěknou asfaltovou cestou až k odbočce k vrcholu Pradědu. Cestou si za běhu vyyřizují telefonát a i během toho plkání se mi podaří předběhnout dva kolegy. Od odbočení až k dřevěnému vysochanému Pradědovi, chvilkama jdu. Prostě stoupání je stoupání. To když se silnice zvedá víc než, je mi milo. A taky už mám za sebou více jak polovinu trati, takže těch sil už taky není co na startu. Upozornit na sebe kontrolu, oběhnout a vyfotit si dřevěnu sochu Praděda, to jako že jsem tu opravdu byl a pokračuji dolů až na Ovčárnu. Celou cestu nahoru i dolů se motají lufťáci. Jdou samozřejmě jako stádo, někdo vlevo, někdo vpravo. Je jedno, jestli nahoru nebo dolů. A to ani nepomůžou nápisy "choďte vpravo". Jsou všude. Ti lufťáci. Takže nezbývá nic jiného než mezi nimi kličkovat a to hodně velmi moc a doufat, že při míjení, či předbíhání nikdo nečekaně nevybočí do strany, jak se často stává a nesejme mou rozběhnutou maličkost. Cestou od Praděda si vyřizuji další telefonát a běže dolů potkávám pány kolegy které jsem předbíhal za Švýcárnou. Teprve se drápou nahoru a já mám zase u ucha tydlifón. Jejich nechápavé pohledy jsou až příliš výmluvné, HI. ( To pořád ještě kecá? No to snad ne!) Klesání na ovčárnu zdolávám v neskutečné rychlosti a taky díky ní cesta ubíhá pěkně svižně.

Je pravdou, že mě zde předbíhá větší počet běžců (tak přece jen ještě za mnou někdo byl), prostě se to nebojí z kopce pustit, HI. I tady, na občerstvovačce Ovčárna si dávám dva kelímky ionťáku, banán a taky musím doplnit pití ve flaškách. Už zase, piju jako velbloud. Raději ionťák, vodu dotankuji až u Jelení studánky. To by mi mělo vydržet. Mám za sebou necelých třicet kilemetrů v čase čtyř hodin třiceti tří minut. Opět, se začíná projevovat teplo a úbytek tekutin. Potím se celou dobu jako dveře od chlíva, ale ve stoupáních to je teprve něco. Pokračuji kousek dolů, pak prudce uhnout doprava po červené TZ a zase je tu další stoupání. Tady mě předbíhá kolega ve zeleném svítívém triku. Klikatící se pěšina pořád stoupá až k Petrovým Kamenům, ty jsou ale trochu bokem. A je tu další pěkný výhled, tentokrát na Praděd. Tady se cesta pozvolna mění v mírně stoupající hřebenovku. Někde na třicátém druhém kilometru míjím boudu postavenou na vrcholu Vysoké Hole 1464 metrů nad mořem.

Netrvá dlouho a ráz okolní krajiny se trochu mění, začíná se objevovat kosodřevina na levé straně a holá, trávou zarostlá pláň na straně pravé. Pěšina chvíli klesá, chvíli stoupá až k Jelení Studánce. Příjemný profil. Tady občas zahlédnu stále se mi vzdalujícího kolegu ve svítivém tríču. Od vyhlídky na Petrovy Kameny už nejsem sám, tedy ne úplně sám. Neustále se předbíhám s jedním kolegou. Běží pomaleji než já, ale za to pořád. Já některá stoupání jdu, tak nějak na pohodu. Takže jej pak zase předběhnu, v kopci zase on mě a tak to jde pořád dokola, HI. U Jelení studánky doplňuji zásobu vody a pokračuji dál. To mám za sebou zhruba třicet dva kilometry. Cesta je stále stejná. V čase šest hodin a nějaká ta minutka přibíhám ke Ztraceným Kamenům. Za sebou nechávám nějakých necelých třicet devět kilometrů. Hm, pěkné klesání, samý šutr, menší i větší až po úúúúplně veliké, ale to klesání, to snad ani není pravda. Ale je, jsme přece na horách a ne na pardubické placce. Nechtěl bych zde být za deště, ono to není nějak moc bezpečné ani za sucha. Klesání hodně prudké, ale opravdu hodně velmi moc a jen po kamenech, samozřejmě i zrádně se viklajících, jak jinak. Prostě paráda. Naštěstí tento úsek není moc dlouhý a přibližně po třech minutách se terén mění v trochu rozumnější. Sice stále klesání, ale už se dá běžet, tedy pokud se přeskakování přírodních překážek dá nazvat během. Ach jo. Tady se mi začíná kolega vzdalovat, asi je v seběhu jistější než já a já jako vždy v prudkém klesání tratím, což se tady více něž potvrzuje. No co se dá dělat, tak pokračuji sám.

Míjím odpočívadlo Pod Ztracenými Kameny. To už jsem nejspíš dole, protože se začínají objevovat výletníci i s dětičkama a taky terénní pěšina se změní v širokou lesní cestu sypanou drtí. Z kopce to celkem šlo, ale na rovině se začíná projevovat únava a nožičkám se už nechce moc ťapat. Povzbuzení k pokračování v běhu je cedule připíchnutá na strom, hlásající 500 metrů. Hm, asi do cíle, doufám a běžím tak trochu nabuzen dále. Po nějaké době další cedule, 400 metrů a tak to pokračuje až k cíli. A za silnici už je vidět barevná nafukovací cílová brána. Policie zastavuje provoz na silnici číslo 11 a já šťastný, že už to mám za sebou, přebíhám silnici a hned za ní probíhám cílem s časem šesti hodin a dvaceti pěti minut a čtyřicetidvěma kilometry v nohách a, no vlastně v celém rozlámaném člověku. Tak tohle opravdu nebyla procházka "růžovou zahradou". Ale zase jsem poznal alespoň malou část Jeseníků. Počasí přálo, sice mohlo být nepatrně chladněji, ale jinak veliká spokojenost. A až v cíli si uvědomuji, že mám vlasně pořádný hlad. Vždyť jsem celou trasu absolvoval jen na několik banánů a tři minimargotky. Tak hurá na klobásu a pivo.

A aby toho všeho nebylo, tak ještě několik grafů.

Zde je pěkně vidět, jak ve stoupání klesá rychlost.

Tady je vidět, že více jak polovinu tratě se mi podařilo proběhnout. Nevídané.

Záznam trasy se vším všudy - http://gpslog.cz/TripStatisticVIP.aspx?t=117115

Reportáž ČT - http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10103510226-sport-v-regionech/415232400030032-jesenicky-maraton

Oficiální stránky Jesenického maratonu - http://www.jesenickymaraton.cz/

Zpět na hlavní stranu blogu