Beskydská sedmička - 2011

Úvodní slovo

Následuje něco málo písmenek o tom, jak jsem se (asi?) zbláznil a zůčastnil se akce Beskydská sedmička. Šlo jen o to, přejít Moravskoslezské Beskydy od západu k východu ve společnosti stejně postižených. A bylo nás dost!!


Jak to začalo
 
Někdy v létě 2010 jsem četl povídání o B7, v Sedmičce. Článek mě docela zaujal. Jen tak z hecu jsem se zeptal kolegy, jestli by do toho šel se mnou. Počáteční odpověď byla taková rozpačitá, nic méně po nějakém čase Bohouš souhlasil. To mě trochu zaskočilo, ale s kamennou tváří jsem jen přikývl, že jdeme do toho. Pak už se jen přihlásit a něco málo "potrénovat". Tou dobou a vlastně až do startu B7, byl můj nejdelší pochod z Mladé Boleslavi do Mšena u Mělníka, po silnici a docela po rovině. A ještě k tomu před dávnýmí léty, někdy kolem roku 1982. Takže žádná zkušenost s pochody, natož s dálkovými a nedej bože přes kopečky. Přestože jsem bydlel dvacet roků v Ostravě, v Beskydech jsem až na jednu výjimku vlastně nebyl. To bylo asi v roce 1972. Lyžařský jedno týdenní zájezd se základní školou, už si ani nevzpomenu kde to bylo. A to už je pěkná doba. Takže představa o kopcích ........ Rok utekl jako voda a já se najednou ocitl v Beskydech.
 

Na startu a co se dělo pak
 
Tak jsme se konečně dočkali. Bylo tady 2.září večer a já s kolegou Bohoušem a kluky z druhého týmu, jsme netrpělivě přešlapovali na náměstí ve Frenštátě pod Radhoštěm. Ve stanovený čas vyrazila Tatra a houf nedočkavců za ní. My samozřejmě taky. První stovky metrů po pěšáky přeplněné asfaltové silnici uběhly poměrně rychle. Stejně rychle uběhlo stoupání na první kopec, Javorník. Nebýt upozorněn kolegou, asi bych ho pozdě zaregistroval až při sestupu. A sestup ten stál opravdu za to, zvláště poslední stovky metrů před sedlem. A to už jsem si pomalu začínal všímat toho, co se děje kolem, startovní euforie přešla a nastoupila tvrdá realita. Jeden kopec je za námí a nějaký ten vrchol na nás pořád ještě čeká. Za sedlem jsme si hnedle zašli asi 200 metrů. Prostě jsme přehlédli značení a šli stále rovně. Výstup na Radhošť byl docela příjemný, obzvláště při pohledu na pomalu se přibližující vysílač. Na vrcholu trochu foukalo, tak se schovat do závětří, sníst mandarinku, loknout si lektvaru a pomalu vyrazit do údolí. Sestup byl celkem v pohodě, já taky. Kolegové v druhém týmu asi taky, nikdo nenadával. Občerstvovačka v Ráztoce byla totálně přeplněná, tak jí vynecháváme a jdeme dál. Všichni čtyři. A pak to přišlo. Stoupání na Pustevny. Zprvu se šlo poměrně dobře, ale posledních několik stovek metrů před vrcholem jsem si začínal nadávat, na co jsem se to uvrtal. Byl jsem rozhodnut skončit a jít proti proudu čelovek zpět do údolí. Naštěstí se ale po chvíli hudrování objevil vrchol a tak k tomu nedošlo. Poprvé jsem se sesul na židli u nějakého restaurantu a zničen více duševně (stoupání bylo neskutečně dlouhé, nekonečné, hnusné a konečně taky prudké) než fyzicky (to taky trochu), jsem ukájel neskutečnou žízeň hroznovou šťávou.

Dal jsem si o5 mandarinku a zakousnul se do fasované energetické tyčinky, která mi ale opravdu vůůůůůbec nechutnala. Kolega už netrpělivě přešlapoval. Asi mi trvalo dost dlouho, než jsem ji do sebe celou nasoukal. Fuj, to byl hnus, ale kolega říkal, že nabije, tak jsem se to nabíjení snažil přežít. Ještě zapít a vyrážíme. Cestou Bohuše upozorňuji, že pokud se dostanu přes Smrk, končím v Ostravici, kde jsme měli s částí čekající rodiny ubytování. Chroupu tatranku a mlsám velice hořkou čokoládu, cucám hroznový cukr. To vše různě na přeskáčku a v různých intervalech a po celou dobu pochodu. Příliš dlouhé klesání po asfaltu nebylo moc příjemné, ale aspoň začalo svítat. Po mé zkušenosti z červnové dovolené na Šumavě neběžíme, jen jdeme svižně, což úplně stačí. A to už jsme za světla v Čeladné. Po chvíli dorazila druhá dvojice. Tentokrát jsme se zastavili u občerstvovačky a o5 neskutečně dlouhá fronta na polívku. Dali jsme si červenou i žlutou vodu, já se napil lektvaru a chuť jsem si spravil až mandarinkou, výjimečně v dolíku. Tentokrát netrpělivě přešlapuji já. Ani si nesedám jako ostatní. Už bych asi nevstal. Na Pustevnách to bylo poprvé a naposled, kromě chvilky na polívku a na výměnu ponožek na dalších zastávkách. Už pauzírujeme dost dlouho, měli bychom vyrazit. Beru si na cestu kousek banánu a vyrážíme. Jdeme volněji, mám všeho plné kecky, i když to tak nevypadá a snažím se tvářít jako že se nic neděje. Neustále si v duchu šťavnatě nadávám. Pomalu stoupáme po solidní silnici k vrcholu Smrku. Po chvíli už jsem v pohodě. Alespoň jedno malé plus. U kontroly si kolega dává siestu a odpočívá s druhou partou. Já si jen loknu šťávy a pomalu pokračuji svým pohodovým tempem k vrcholu s tím, že tam počkám na ostatní. Cestou u chaty tankuji do prázdných petek vodu ze studánky. To abych neměl batoh moc lehký a obnovila se původní hmotnost, HI. A pak, pít se musí. Na vrcholu se naskytl nádherný výhled na okolní krajinu. Jen jsem se napil lektvaru a snědl mandarinku, vyřídil delší telefonát, dorazili kolegové. Chvíli ještě polelkovat a v podstatně lepší náladě, hlavně já, vyrážíme dolů, do Ostravice. A  to jsem neměl ani tucha co nás čeká! Takové klesání jsem si nedokázal ani představit. Kamenitý terén byl opravdu běs a hrůza. Kořeny, kameny, kořeny a zase jen kameny s kořeny .... Nádhernou věc si na nás Libor vymyslel. Pěkně děkuji pane Uher a asi nebudu sám, HI. Ještě že bylo sucho. Cestou jsem zapudil onu scestnou myšlenku na můj konec v Ostravici. Ve stoupání na Smrk jsem si docela odpočal a nějak překonal pustevňáckou krizi, která se pomalu se mnou táhla až za Čeladnou. To byl ale pitomý nápad skončit! V Ostravici v nejmenovaném restaurantu jsme si dali polévku, spravili chuť točenými Svijany a pokračovali na Lysou horu. Začalo se dělat pěkné vedro, alespoň z mého pohledu. Za stálého stoupání mlsám čokoládu, než se úplně rozteče a chroupu už několikátou tatranku. Taky došlo na růžový bombónek (ibalgin). Začala zlobit poldovka, místy dost protivně. Sem tam cucám hroznový cukr, tak jako celou dobu.

Už cestou ze Smrku jsme začínali potkávat výletníky a na úpatí Lysé jich dost přibylo. Druhá parta nám nenávratně ukázala záda a už jsme je cestou neviděli. Na vrcholu Lysé je hromada lidu. Pěšky i na kolách. Kolegům radioamatérúm popřeji pěkný závod, podmínky šíření vypadaly slibně a po přání hodně pětekdevítek se loučíme. Zalézáme s kolegou Bohoušem do stínu a ládujeme se. Mandarinka, lektvar, hroznová šťáva a ještě vyměnit ponožky, pár loků čisté pramenité, další růžový a vyrážíme. Po krkolomném sešupu dolů z Lysé hory následuje příjemná cesta do Krásné. O5 si dáváme barevné vody, zelňačku u místního podnikavce a na vrch vše zapít půllitrem kofoly. A taky další růžový. Popadnout banán na cestu a už stoupáme k Travnému. Během cesty, už od Radhoště, se místy ozývala levá poldovka, jak familiérně říkám kyčelnímu kloubu, HI. Ale na vrcholu sjezdovky se poprvé ozvala taky pravá a to tak, že opravdu hodně. Musel jsem hodně zpomalit. Bohouše posílám dopředu s tím, že ho na vrcholu doženu, protože doufám, že pravá poldovka přestane zlobit. Po chvíli ale dostala rozum a před vcholem se mi podařilo kolegu dohonit. Z Travného se šlo celkem dobře po příjemné cestě lesem. Asi tři kilometry před Morávkou znatelně zpomalujeme. Začalo se stmívat, nasazujeme čelovky. Ale tma nebyla příčinou našeho zpomalení. Tady začalo naše utrpení. Moje duševní a Bohoušovo fyzické. Nad námi se začaly stahovat mraky. Kolegovy problémy s kolenem začaly narůstat do obřích rozměrů. Na sjezdovce bylo jasné, že končíme. Z občerstvovačky v Morávce voláme o odvoz a během čekání si dáváme poslední polévku, zatímco druhý tým se blíží k cíli na Javorovém. Tak takhle dopadl, po ušlých 81 km a více jak 24 hodinách od startu (podle Loggeru), tým hobbíků Optimistů z Pardubic.
 
Na co jsem šlapal
Na start jsem šel se třemi petkami 0,7 litru hroznové šťávy, třemi petkami 0,7 litru lektvaru (celkem tedy 4,2 litrů), sedm mandarinek (na každý vrchol jednu) bylo jich téměř 1,5 kila, šest tatranek, jedno balení hroznového cukru v kolečkách, tabulka hořké čokolády 71%. Čistou pramenitou jsem pak průběžně doplňoval ze studánek.
 

Další výbava nejen v batůžku
 
Dále jsem s sebou ještě táhnul hrst náhradních a nabitých tužkových článků (raději více) do čelovky Fenix (byla to její premiéra) - nakonec jsem nemusel měnit ani jednou, páč stačil jeden článek a dvě rezervní mikrotužky do Loggeru, které jsem měnil v Ostravici. Rezervní čelovku Berner která sice moc nesvítí, ale jako rezervní musí stačit. Pro jistotu ještě baterku Fenix. Samozřejmě nezbytný foťák, zbytečně. Stejně jsem neudělal jedinou fotku. Ale co kdyby, HI. Třeba příště? Samozřejmě rezervní ponožky, nepromokavou bundu (naštěstí zcela zbytečně) a dlouhé šusťáky, kdyby se drobet ochladilo. Slabá šusťanda byla dobrá na každé zastávce. Aby si jeden udržel teplotu.
 

Obutí a šlupky
 
Výběr jsem měl ze čtyř párů bot. Letité a prošláplé Adidasky, rok staré botky Loap, model již nevím, nové Asics model GEL-TARGET G-TX a oblíbené New Balance, model MR1063CU. Adidasky vypadly hned v prvním kole. Sedí sice parádně, ale mají měkkou podrážku, takže na Liborem avízovaný kamenitý povrch, nic moc. V Asicsech se chodí velice pohodlně, tlumená pata dělá své, ale nesedí moc pevně a zvláště na patě někdy poposkočí. Testoval jsem je cestou do práce. Na devíti kilometrech sice puchýře nebyly, ale to není téměř devadesát. Raději jsem neriskoval. Další byly Loapky. První bota, co mi při nákupu hnedle sedla. A to se mi ještě nestalo. Testoval jsem je taky cestou do práce. Následovaly New Balance. Nechodí se mi v nich nejlépe, je to přece jen běžecká bota a jako na takovou, na ni nedám dopustit. Takže Loapky jen potvdily mé tušení, že to budou ony, co se podívají do Beskyd. Povedlo se. Botky nezklamaly a ponožky VOXX Explosive mě jen utvrdily v tom, co jsem si myslel celou dobu co je používám. Neměly chybu. Na sobě jsem měl po celou dobu funkční tričko s dlouhým rukávem z Jitexu a na něm běžné bavlněné s krátkým rukávem, jak je vidět na fotce z Lysé hory. Samozřejmě celou cestu v obyč kraťácích od Adidasu. Slabá větrovka jen proti vychladnutí při zastávkách, jinak byla v batohu. Celou cestu jsem šel samozřejmě bez fofr klacků. Mám rád volné ruce, HI.


Má příprava na B7
 
A jaká byla příprava na B7? Téměř denně jezdím do práce kolmo, ale to se snad ani nedá počítat. Na těch devíti kilometrech se jeden ani nestačí rozehřát, zvláště když jede lážo plážo. Drobet jsem chodil běhat, to je vidět v kilometrovníku na www.behej.com/users/show-profile-diary/id_users_profile/21570, žádná sláva. A dva týdny před startem jsem chodil do práce, asi devět kilometrů, pěšky, abych otestoval a vybral ty správné botky, oblečení a tak, jak už jsem psal výše. Takže žádné sebetrápení v Alpách a jím podobným kopcích. Posloužila jen pardubická placka. Nebylo to ono, ale asi stačilo.

Závěr?

Na start jsem šel s 99,5 kg živé váhy. Komzumace tekutin během přechodu se na mě podepsala 102,5 kilogramy v neděli večer. Další neděli jsem byl na 96,5 kg a včil již 95 příjemných kilogaramů. Doufám, že se mi podaří stáhnout hmotnost na 90 kg. Již nyní se mi běhá lépe a s menší námahou. Takže i z tohoto hlediska B7 splnila očekávání.

A co dál?
 
Stále se jdu sem tam proběhnout, do Kolbenky jezdím stále kolmo, prostě se snažím trochu hýbat, nějaké mé trasy na www.gpslog.cz/TripsShow.aspx. Hledám parťáka na B7 v roce 2012, zatím jsem B7 nedokončil, tak to zkusím znovu. Tentokrát už vím, do čeho jdu. Pokud mi to zdraví dovolí, tak o5 kategorie hobby nad 50 let. S plánem, být v cíli do tmy. Ozve se někdo na kotak@volny.cz?

Na napsání tohoto píše se vydatně podílely produkty z Velkých Bílovic, obzvláště Veltlinské zelené z Vinařství Bauman a Neuburg z Vinařství Kachyňa. Mňam