Na náměstí ve Vrchlabí přicházím s jistým časovým předstihem. Po zaregistrování si jdu na večeři a kontaktuji Jardu. Po nějakém čase mě nachází v restaurantu. Představovačka, domluvili jsme se na seznamce B7. Hledal parťáka a já taky. Rozebíráme trasu, ani jeden jsme jí ještě nešli. K100 ale jdeme každý zvlášť. Já sólo a Jarda má parťáka. Nakonec oba ubezpečuji, že jak se znám, přepálím začátek a doženou mě na Sněžce. Po večeři jdu na náměstí a netrpělivě čekám na start. Opět se setkávám se Zdenkem, prohodíme pár slov, povzbudíme se navzájem a jdeme každý za svým. Po chvíli se setkávám s dalším Zdenkem, tentokrát z Vesce. Chvíli se bavíme o K100, běhání, pak se loučíme a jdeme si poslechnout Krakonoše. Pak následuje start. S popisem trasy z Vrchlabí do Harrachova se nebudu zabývat, ta je popsána dostatečně podrobně, si myslím, v předchozím článku o K30. Takže začneme.
Z Vrchlabí se startuje přesně o 21. hodině. Po předchozím školení, jak se chovat v horách, nedává povel ke startu nikdo jiný než vládce hor, samotný Krakonoš. Dav necelých čtyř set pochoduchtivých vyráží směrem k první kontrole a taky vstříc prvnímu stoupání. Asi všichni účastníci při stoupání na Žalý zaregistrovali u jedné chalupy rozjařenou společnost, která pochodníky a běžce vydatně povzbuzovala, sama nejspíš taky povzbuzena, asi vitamínem A.., HI . Díky tomu, že jsem z náměstí vyrazil s "elasťákama", tak na kontrole na Žalém nebylo žádné zdržení, protože "elasťáci" už byli dávno kus vepředu a nás pomalejších zase nebylo tolik, HI. Při odbočení z Bucharovy cesty do lesa už je docela tma, tak přichází na řadu čelovka. V pohodě probíhám rozcestím Rovinka a za Třídomím si dávám pozor, abych nezapomněl odbočit vlevo na cyklostezku. Hodně pochodníků tam bylo na vážkách, značení nejasné, jen malá cedulka s kólistou. Další nejasno ve značení má část pochodníků při příchodu na Horní Mísečky u rozcestníku za restaurantem. Naštěstí Jílemnická bouda svítí, tak stačí jít jen za světlem. Kotelský potok je tentokrát bez problému překročen, vody je málo. Snad jen dodám, sníh už samozřejmě nebyl, což bylo veliké pozitivum, ale na druhou stranu, zdálo se mi, že cesty bez sněhu jsou nějak prudší než byly se sněhovou pokrývkou. Tentokrát se mi z kopce běželo špatně a navíc, nechtěl jsem si obnovit zranění z minulého roku. Takže sbíhám jen mírnější kopce. To je popsáno v článku o běhání po Šumavě. No a tentokrát pod Kotlem již jdu svahem po stezce, ne jako před několika týdny, šikmo svahem vzhůru, kdy chybělo jakékoliv značení. Na Dvoračky a dál běžím jen velice sporadicky. Rovinka za rozcestím Ručičky je velice příjemná a tak se rozbíhám, ale jen na několik set metrů, než zacne cesta opět prudčeji klesat. V Harrachově s obtížemi hledáme kontrolu, malé občerstvení a hurá k Mumlavským vodopádům. Tam měním článek v čelovce a po dalších několika desítkách metrů začíná mé trápení. Na B7 mě docela pozlobil pravý kyčelní kloub a aby se to nepletlo, tak se mi tentokrát ozval levý. Začínám pajdat, ulevuji si a nekonečné pomalé stoupání, po asfaltové cestě kolem Krakonošovy snídaně až k Vosecké boudě je víc než ubíjející. U Krakonošovy snídaně vypínám čelovku, ještě sice není pořádně rozedněno, ale na cestu po silnici je vidět dost. Několik desítek metrů před Voseckou boudou si urychleně oblékám slabou větrovku. Je znát, že se blíží hřeben a studený vítr na sebe upozorňuje čím dál silněji. Začíná svítat a naskytují se mi zatím neznámé výhledy.
Jen jsem pěkně vytočený při pohledu na cestu s příjemným profilem, která přímo vybízí k běhu. Nedá se nic dělat. Jsem rád, že se propajdám kolem Sněžných jam, Mužských a Dívčích kamenů, tady se nějak začíná oteplovat, tak větrovka putuje zpět do batohu. Následuje rozcestí za "zrušenou" Petrovkou. Tam odbočuji doprava a mířím si to na gulášovku na Vojenskou zotavovnu. Polévka mi přichází neskutečně k chuti a stejný pocit mají pravděpodobně i ostatní odpočívající pochodníci. Žádné zdržování a pajdám si to svahem nahoru kolem Špindlerovy boudy dál na polskou stranu, kde má být velice nepříjemný úsek celé cesty. Naštěstí sněhy jsou již dávno pryč a tak veliké deště zase nebyly. Přesto je všude ještě dost vody a přeskakování přes kameny a kořeny nedělá mému kloubu moc dobře. S jedním předbíhajícím pochodníkem se dávám do řeči a po chvíli mi nabízí Ibalgin. Nicméně bolest je dost veliká a prášek nezabírá. Konečně jsme dole a přes pastvinu odbočuji doprava, jde se po lepší cestě a mírně stoupáme. A to už jsem u odbočky k Domek mysliwski. Orazit kontrolu nafasovat vodu a hurá dál. Ono to zase tak moc hurá není, protože cesta je složena z velikých kamenů. Zase se nažím moc neskákat a šetřit "poldovku", moc se mi to ale nedaří. Míjím pleso s neskutečně čistou vodou, první co vidím v Krkonoších a stále stoupám. Po nějaké době se naskýta pohled z výšky na celé pleso. Nádhera. I pro ta "panoramata", jak říkala Heduš, stojí za to absolvování trasy K100. Těch výhledů jsou samozřejmě spousty, jen se kolem sebe trochu dívat a nesledovat jen čas a kilometry. Přiznám se, tady už mám trochu obavu zda vůbec dojdu a o limitu už ani nepřemýšlím. Ale od Slezského domu na Sněžku se mi jde velice dobře, poldovka zlobí méně, což
je s podivem a já konečně nacházím pravidelný rytmus kroků, který držím celou dobu stoupání až na vrchol hory. Taky se mi podaří předběhnout několik zchvácených lufťáků. Paráda. Vrcholu dosahují v 1130. Následuje občertvení, plánovaná výměna ponožek a když chci pokračovat dále, přichází Jarda s kolegou pochodníkem. Diví se, že jsem ještě na Sněžce. Je ale jasné, že držím slovo co jsem dal ve Vrchlabí. Začátek jsem sice nepřepálil, ale zbrzdily mě výše uvedené zdravotní problémy. Dále pokračujeme ve třech, sem tam prohodíme pár slov a Jarda mi nabízí Ibalgin, který nelze odmítnout. Cesta mezi porostem by byla příjemná, jen ten uměle udělaný povrch, to je slabší místo. Přicházíme k bývalé celnici, u Pomezních bud, kde je další z mnoha kontrol.
Tady už se neudržím a dávám si lahváče. Je to sice, mi zrovna nechutnající Krakonoš, ale v tu chvíli byl opravdu výborný. Kluci se cpou chlebem se sádlem, já si dávám jen nějakou sladkou tyčku a vyrážíme dále, směr Úpa. Růžový začíná působit a tak kluky opouštím a přidávám se k nějakému běžci. Rovinky, mírné kopce sbíháme. Makáme až ke Spálenému mlýnu. Ve stoupání mě kolega opouští, já jdu volněji, nechce se mi provokovat trochu zklidněnou poldovku. Ta se začíná ozývat před Pecí, kde i se svým pajdáním doháním klučinu s poraženeckýma řečma. Zkouším se ho trochu povzbudit a za odměnu dostávám dalšího růžového.
Spolu dojdeme do Pece, kde na kontrole odpočívá nezvykle hodně pochodníků. Vysypávám kamínky z bot a přichází Jarda s kolegoou. Loknu si trochu vody, co
jsem si nabral na polské straně v nějaké strouze. Ještě je pořád studená a tím pádem velice osvěžující. Vyrážím dál, vstříc posledním kilometrům a taky vstříc pořádnému kopci. To jsem ale nevěděl. Stoupání absolvuji velice pomalu, však mě taky začnou všichni odpočívající dohánět ještě před vrcholem. U vysílače si loknu té trošky propagačního Red Bullu, co se rozdával ve Vrchlabí na náměstí, zapíjím ho zbytkem vody a rozbíhám se. V lese v klesání si doplňuji vodu do petky, bohužel mám jen půllitrovku, rovinky přebíhám. Někde při posledním lesním klesání se připojuji ke kolegovi pochodníkovi, spolu vydržíme až do cíle. V Lánově je trochu problém se správně zorientovat a najít tu pravou cestu, ale nezbloudili jsme a drželi se trasy. Běžíme pastvinami a kouskem lesa, ale to už jsme v cilovém městě. V klidu přecházíme náměstím kolem Tří domků a míříme do DDM.
Společný čas 22 hodiny a 30 minut. Na tu mizerii co mě potkala, jsem mile překvapen. Co více dodat? Byla to moje první dokončená stovka. Mám jen obavu, že jak jsem s pochody začal, abych nemusel stejně rychle skončit. Uvidím v září po B7. Pokud budou problémy s poldovkou přetrvávat, nebudu to hrotit a zůstanu jen u neškodného občasného pobíhání. Což by bylo škoda, ale nenašel jsem zdraví na hnoji. Záznam trasy je na www.gpslog.cz/Tri/.... Podrobnější profily zašlu laskavému čtenáři na požádání z adresy kotak@volny.cz. Závěrem bych chtěl poděkovat všem, co mi poskytli utišující prostředek a taky těm, se kterými jsme šli společně nějaký ten kilommetr. V neposlední řadě si poděkování zaslouží pořadatelé za bravůrně zvládnutou akci. Jen tak dál. Nesmím ale zapomenout na Milana Baumana z Velkých Bílovic, jeho hroznová šťáva mi dodávala energii již několikatý pochod a nemá chybu. A v neposlední řadě na taky Davida Osičku z Velkých Bílovic. Jeho produkt Ryzling Rýnský mi pomáhal nacházet vhodná slova v tomto píše. Tak zase někdy někde v kopečcích!!