Beskydská sedmička - 2012

A rok je fuč

Před rokem v Morávce jsem říkal, že už mě tady nikdo neuvidí a nevím, proč tady na stará kolena takle blbnu. Rok utekl neskutečně rychle a panáčkovi poněkud otrnulo, to jako mi. Dnes, kdy jsem začal psát toto píše, je to přesně týden, co jsem se touto dobou plácal v Beskydech, někde mezi Smrkem a Čeladnou. Ale vezmu to tak trochu popořádku a pokud možno od začátku.


Zase na startu

Příjez do Frenštátu byl naprosto v pohodě, ubytování v penzionku kousek od registrace nemělo chybu. Po ubytování jsme vyrazili se cournout po městě a taky čekám na telefonát od parťáka. Nečekám dlouho a po chvíli se poprvé setkáváme a jdeme se zaregistrovat. Loučíme se s tím, že se o půl sedmé sejdeme před sokolovnoua vyrazíme na nádraží. Tak se taky stalo, nastupujeme do vlaku a jako první souprava opouštíme nádraží. Cestou se z okna dívám na přibližující se Smrk a po chvíli se ukáže i Lysá Hora. Vypadají nějak mohutně a při představě, že na ty kopce mám v násladující den vylést, se mi nedělá moc dobře. Raději se snažím usnout, ale moc se mi to nedaří. Chvíli stojíme ve Frýdku Místku, pak chvíli v Ostravě-Kunčicích. V Českém Těšíně už čeká na náš příjezd druhý vlak s pochodníky. Vlaky s spojí v jeden delší a konečně frčíme do Třince. Zde nás čeká dlouhý pochod na náměstí, během kterého nás provázejí pachy z oceláren. Na náměstí tradiční proslovy, poslední rady a upozornění od Libora, na konec hymna v podání krojované holčiny a začíná odpočítávání do startu. Vyrážíme na západ, směr Frenštát pod Radhoštěm, ale přes kopečky. Už cestou z Třince do Oldřichovic je vidět svítící had z čelovek jak se vine k vrcholu Malého Javorového. Ten dobýváme asi půl hodinky po půlnoci. Na Ropici to týmu č.580 trvá přibližně hodinku. Cestou nás předbíhají poslední navrátivší se sporťáci z Řeky. Opatrně, ale ještě poměrně rychle sestupujeme do Morávky. Tu přecházíme volnějším tempem a začínáme pomalu stoupat po sjezdovce směr Travný. Cesta ubíhá příjemně rychle. Před vrcholem se pěkně ochlazuje a tak nasazuji větrovku. Kontrolou procházíme kolem půl páté a už je mi jasné, že svítání na Lysé Hoře nestihneme. Škoda. Při poměrně rychlém sestupu do Krásné putuje bunda zpět do batohu. Po chvílí taky vypínám čelovku, začíná svítat. Vítá nás první občerstvovačka, meloun, banánán, sušenky a hlavně se pořádně napít a doplnit zásoby vody. Stoupání na Lysou ubíhá poměrně rychle, cesta je příjemná a za světla je pochod přece jen příjemnější. Závěrečné prudké

stoupání na Lysou mi kupodivu nedělalo žádný problém, jen jsem byl drobet zadýchyný, drobet víc.

Kontrolní bránou na vrcholu procházím pár minut po osmé ráno. Pěkně fouká a tak o5 přichází na řadu větrovka. Dopíjím lektvar a za chroupání tatranky čekám na parťáka, jen chvíli, pak společně sestupujeme z hory a míříme si to do Ostravice. Polévka už čeká, HI. Klesáme kamenitou cestou, opatrně a po nějakém časem nás vítá Ostravice. Do školy dorážíme přibližně po dvou hodinách od opuštění vrcholu Lysé Hory. Dáváme si polévku, ovoce, sůšu a hromadu barevné vody - ionťáků. Doplňuji zásoby vody a měním baterky v Loggeru, preventivně v čelovce, protože je jasné, že do tmy ve Frenštátu nebudeme. Pak se nebudu muset zdržovat výměnou někde za tmy. Asi po patnácti minutách pokračujeme, tentokrát nás čeká dlouhé stoupání na Smrk. Částečně stoupáme po asfaltce, částečně loukama, sem tam Liborovy zkratky cestou - necestou. Stoupání je daleko příjemnější než loňské klasání. U pramenu doplňuji zase vodu a to už potkáváme klasající lufťáky, některé i s pejsky. Tisíce dvouset sedmdesáti pěti metrů dosahujeme o jedné hodině po poledni. Na vrcholu se moc nezdržujeme, je zde plno odpočívajících pochodníku, tak jen se v klidu napít a už zase frčíme dolů. Nádherná cesta, stejně jako loni nahoru, prostě pohodička, odpočínková záležitost. Před půl čtvrtou jsme v Čeladné, zde se trochu zdržíme. Poslední polévka, na spravení chuti předražená a asi ředěná kofola, je přes ní skoro vidět. To už máme za sebou padesát sedm kilometrů, takže si už konečně měním ponožky a vyrážíme na Čertův mlýn. Zase chvíli po asfaltce, Liborovy zkratky, poměrně se jde příjemně a bez většího úsilí míjíme Čerťák a pokračujeme zpočátku po dřevěných lávkách, pak běžnou beskydskou cestou na Tanečnici. Jako vždy hramádky a hromady kamenů postavených na sebe, ještě několik dětí pokračuje ve svém stavitelském díle. Šedesátý sedmý kilometr nás zastihuje na Pustevnách okolo osmnácté hodiny. Uvažujeme, zda jít dolů do Raztoky, či zvolit zkrácenou trasu přímo na Radhošť. Já mám jasno, parťákovi se díky zdravotním problémům dolů moc nechce. Ale jsme jeden tým a na start jsme šli s tím, že to dáme poctivě od začátku do konce, takže je jasno. Z Pusteven je lepší, a taky to stojí méně sil, kamenovou klikatinu seběhnout. Po projítí bránou si musím vysypat z bot kamínky a jehličí. Stoupání na Radhošť je delší než než jsem čekal, aspoň časově. Docela se táhne, přestože jdeme poměrně svižně. Nevím jak to dělá, ale jedna pochodníce pořád mele a mele, takže jí urychleně předbíhám a je klid. Na vrcholové planině se po chvíli setkávám s parťákem a pokračujeme dále k vysílači. O5 jde na řadu větrovka, od severu pěkně fouká a to dost studeně. Začíná se stmívat a tak před sjezdovkou zapínám, naštěstí připravenou, čelovku. Kontrola, asi na Černé Hoře, provokuje sálajícím ohněm a vůní buřtů. Nebo to už je halucinace? Začíná se nechtít jít dále. Ale nedá se nic dělat, mastíme dále dolů na Pindulu. Nekonečná cesta, asi taky proto, že už se vidím na vrcholu Javorového a mám před sebou už jen klesání. Bohužel. Přibližně na osmdesátém kilometrů přecházíme silnici v sedle Pindula a krpálem stoupáme. Už zde aspoň nejsou jinak všude přítomné kameny. Po sypané cestě před vrcholem se mi znovu začíná nechtít pokračovat v cestě a mám hroznou žízeň. Občerstvovačku na Pustevnách jsem musel vynechat. Musel jsem něco projednat na ministerstvu úlevy, takže jsem urychleně scháněl nějaké houští. A zpět se mi už nechtělo vracet k dopnění kapalin. Co mám, mi přece musí stačit. Chyba. Nestačilo, čím víc se blíží cíl, tím mám větší spotřebu vody a jen doufám, že chata na Javorníku bude otevřena. Jelikož stoupám pomalu, parťák jde napřed. Konečně chata, procházím kontrolou a hledám Luďka. Nikde není, tak jdu nasávat. Konečně si dávám pivo. Jen zasyčelo a ta úleva. Jdu ven a u kontroly nacházím parťáka, ještě zkontrolovat kompletnost týmu a pokračujeme dolů do cíle. Cesta nekonečná, pomalu ubíhá. To už se neúprosně hlásí únava a vpřed mě žene už jen vidina blížícího se cíle. Konečně jsme ve městě a pořadatelská hlídka nás neomylně směřuje k náměstí, kde nás vítá moderátor a několik vytrvalých diváků. Je několik minut před jednou hodinou po půlnoci, kdy se šplháme na pyramídu. Dolu už to jde hůře. Au. Letošní B7 máme za sebou, hurá!! Trasu z Třineckého náměstí o délce 90,9 km jsme zdolali za 26:08:26, není to sice žádná sláva, ale oproti loňskému roku mi přišla trať náročnější. Celkově spokojenost, snad i parťákova.



A co na závěr?

Výbava byla stejná jako loni, jen jsem sebou netahal tolik pití a jídla. Tentokrát jsem nebral hroznovou šťávu, ale zato více hroznového cukru. Lektvaru jen dva litry, dal mi jen na LH, pak mi docela chyběl. Ale táhnout sebou další dva litry, no nevím. Ale rozhodně by přišly vhod. Vynechal jsem i mandarinky, ovoce bylo na občertvovačkách dost. Průběžně za pochodu jsem chroupal mini margotky, mini banány v čokoládě, tatranky a hroznový cukr. Občerstvení v Čeladné bylo fajn, ale uvítal bych polévku v Raztoce nebo na Pustevnách. Počasí ideální, jen kolem Travného  a Smrku nás zastihla slabá přeháňka. Teplota ideální.
Oblečení bylo o5 stejné jako před rokem, jen jsem neměl ponožky Voxx ale Meru, spokojenost. Zbytek naprosto stejný. I boty, už asi dlouho nevydrží, ale to se nedá nic dělat. Na úplný závěr poděkování pořadatelům za perfektně zvládnutou akci. Značení lepší než v roce 2011, jen ty černé fáborky mohly mít jinou, ve tmě viditelnější barvu. Takže ještě jednou díky a uvidíme, zda se uvidíme za rok na startu.