Kotak | 100 km jarním Šluknovskem

Protože se blíží další akce, tak jsem se už konečně musel donutil dopsat již před dlouhými týdny rozepsané povídání o nočním pochoďáku. Oficiálně se pochod jmenuje 100 km jarním Šluknovskem, ale jako jarní počasí mi to moc nepřišlo, zvláště mezi druhým a šestnáctým kilometrem.Takže, jdeme na to!!

Z domu vyjíždíme v pátek těsně po desáté hodině dopoledne směr Hradec Králové, Hořice v Podkrkonoší, Jičín, Sobotka, Mnichovo Hradiště, Mimoň, Nový Bor, Rumburk a konečně taky kemp Valdek. Cestou pořád přemýšlím jestli jsem na něco nezapomněl. V duchu si promítám obsah batohu a vypadá to dobře, asi mám vše potřebné. Před Sobotkou mi najednou ztuhne úsměv,poleje mě studený pot a mi dochází, že nemám ponožky. Ani rezervní a ani na pochod. Měním operativně plán cesty a neodbočuji na Kněžmost, ale frčíme dále na Mladou Boleslav. Na kraji města v Giga sportu kupuji ponožky Meru Puebla QC. Cenově jsou o dvě třídy výše než oblíbené Woxx a tak jsem zvědav zda poslouží alespoň stejně dobře. Ještě dokupují nějaký mls a pokračujeme v cestě na Českou Lípu, Rumburk a do kempu. Tam dorážíme těsně před šestnáctou hodinou. Bleskově se převlékám, doplňuji obsah batohu a neprodleně vyrážím směr Rumburk. Moc času není, zdržení v Mladé Boleslavi je znát, Vzdálenst 4,4 km absolvuji velice rychlou chůzi. Ani nestačím obejít všechna stanoviště na autobusovém nádraží a již přijíždí autobus do Vansdorfu. Odjezd 1725. Jede přesně. Ve Vansdorfu vystupuji na autobusovém nádraží. Chyba, měl jsem jet až k nádraží ČD, takže další svižná chůze přez téměř celé město. Ženu se jako brouk Qapík. Uvítá mě nevlídné a liduprázdné nádraží. Chvílema mám pocit, že sem snad vlaky ani nejezdí. Totálně mrtvo. Po chvíli mé obavy rozptýlí přibyvší skupinka s bágly a ve sportovním. Tuším kam jedou. Že máme stejnou cestu se potvrdí při koupi jízdenek u průvodčí. Vlak do Liberce odjíždí 1753, přesně. Přestup v Liberci a jede se do Smržovky. O5 se vlak plní stejně postiženými osobami, stejně tak ve Smržovce. Tvoříme velkou většinu cestujících. Po příjezdu do Josefova Dolu všichni směřujeme do restaurantu u nádraží, kde bude probíhat registrace účastníků této sebedestrukční akce. Po nějaké době přijíždí další vlak s posledními účastníky. Rychle se zaregistrovat a čekáme netrpělivě na start. Od hospody vyrážíme všichni přesně ve 2300, hned po tom, co Egon zabručel něco jako start, HI. Jdu svižným krokem po modré směr sklárna. A rozhlížím se, kdo by mohl jít mým tempem. Předčasně. Zvolna se začíná stoupat po téměř suché silnici. Jen po příkopech jsou zbytky sněhu. Proslýchá se, že výše je souvislá sněhová pokrývka. Moc se mi tomu nechce věřit, ale po chvíli se přesvědčuji, že může být ještě hůř. A taky že je. Přibližně kolem 2330 ve výšce asi 800 metrů míjíme vodopády Jedlové, souvislá sněhová pokrývka a první fixová kontrola. A taky první a poslední špunt na kontrole. Pěšina je úzká a klikatá, nohy se začínají bořit, šlapu pořád do kopce a skupinka běžců je v nedohlednu. Zhruba půl hodiny po půnoci ve výšce 997 metrů na rozcestí Číhadla jdu vlevo, stále po modré a stále po příjemné hřebenovce až na Rozmezí, kde odbočuji vpravo po žluté, na Sněžné věžičky vyhlídka. Ty dvě hodiny chůze utekly neskutečně rychle, z toho asi hodinka ve slabší mlze. Kontrola jak se dalo očekávat, byla Olafovým špekem. Samozřejmě nahoře na skalách ve výšce 1017 metrů. A Nádherně namrzlý žebřík, další parádička. Až sem jdu za dvojicí šlapající pěkně zostra. V 0115 opouštím dvojici, skály a vyrážím zpět po žluté, až na Černou horu, kterou dosahuji za necelou čtvrt hodinku. Následuje krkolomné klesání v bořícím se sněhu. Prudký kopec místy sbíhám a jen tak tak v jednom místě míjím asi dvoumetrovou  díru zející hned vedle sněhové návěje. Na dně je vidět část dřevěné lávky, pravděpodobně namrzlé, tak jako na jiných místech. Z kopce kličkuji jako zajíc a snažím se najít místo, kde se budu bořit co nejméně. Občas se zaboří celá noha a to pak hrozí pěkný držkopád. Naštěstí jsem takovým kouskům ušetřen a podaří se mi pád vždy ubalancovat. Pod sedlem Holubníku se dávám vpravo po červené. Sedla Holubníku dosahuji v 0141 ve výšce 1004 metrů a odbočuji vlevo stále po červené. Okolo druhé hodiny míjím Holubník a pokračuji na Ptačí vrchy, kde doháním Petra, se kterým dojdu až do Hrádku. Klesání z Ptačích vrchů není moc příjemné, opět děsně se bořící sněhová pokrývka a drobet jsme zbloudili v nízkém smkovém porostu. Chvílí se motáme doleva, chvíli doprava až konečně narážíme na cestu a odbočujeme doleva po žluté. To už jdeme s druhým Petrem. Povrch tvoří sníh, zmrazky a pokud to jen trochu jde, tak běžíme. Na některých místech je to dokonce bezpečnější, než chůze. Míjíme Bílou Kuchyni a opouštíme žlutou, která se mění v zelenou až po Oldřichovské sedlo. Opět lesní cestou místy běžíme. Někde kolem dvacátého druhého kilometru odbočuji do lesa, kde musím vyřešit neodkladnou záležitost. Slyším blížící se skupinku maďarů. Do restaurantu v Oldřichovském sedle vstupuji v 0415, dávám si výborné bramboráčky, dopíjím první petku lektvaru a taky první petku hroznové šťávy, chroupu tatranku a navrch to vše zaplácnu mandarinkkou. Z batohu lovím další proviant který si cpu do kapes, to aby byl po ruce. Vylovuji další flašku lektvaru a šťávy, ty putují do vnějších kapes batohu, taky aby rychle po ruce. Zhruba po půl hodince pobytu v restaurantu vyrážíme po zelené, tentokrát už ve třech. V restaurantu jsme se pěkně rozehřálí a venku byla pěkná kosa. Stoupání na Skalní hrad nebylo nejhorší, vrchol je na dvacátém  pátém kilometru v 0526. Zvlněnou lesní cestou pokračujeme po žluté na Oldřichovský Špičák. Kolem šesté hodiny ráno slézáme z posledního žebříku ve výšce 726 metrů. Zapsat kontrolu a klesáme po žluté a později po zelené až na Lysý vrch, kam chvíli běžíme po mírně stoupající silnici. Následuje krátká pauzička, Olaf nabízí něco na zakousnutí, ještě zapsat kontrolu a v 0730 razíme dále. Co bychom na tom vydrholci taky hledali za štěstí. Fouká pěkně studený vítr. Taky se začínají ozývat kotníky. Bořící se sníh jim dal pěkně zabrat. Jdeme loukama po značkách až k hranici s Polskem, následuje krkolomný sešup, Petrové mi utíkají. Čím horší terén, tím jím to frčí víc. Nebo že bych se já začínal loudat? To asi ty kotníky, taky pěkný terén se samými kameny. Ještě přeskákat přez potok a už loukama stoupáme na Výhledy. Krátké občerstvení a pokračujeme dál na Grabštejn. Ty opouštíme kolem 0835, narážíme na rozcestí Pod Výhledy a dáváme se doprava po zelené. Cestou mezi poli nešlo neběžet až téměř do Václavic. Na hrázi rybníka značíme další kontrolu a pokračujeme silnicí dále po zelené až na Grabštejn. Stoupání už začína trochu bolet. Bolest se dostavila dříve než jsem počítal, ale cestou do Hrádku odeznívá a ťape se parádně. Kotníky taky přestávají zlobit. V 1130 dorážíme do nádražního restaurantu. Následuje výměna ponožek, oražení kontroly a fasujeme itinerář na zbytek cesty. Po chvíli se vrací Petr z venku s tím, že začíná poprchávat. Někdo v restaurantu říká, že má být, podle předpovědi, až -6 stupňů a sněžit. Je rozhodnuto. Končíme.  Čekáme na vlak a koplikovaně se přesunujeme do kempu Valdek.

A co ma závěr? Prostě jsem nedošel, nesplnil a basta. Na sníh jsem nebyl připraven, abdsolutně nevhodné boty (oblíbené Loap, ale na suchý terén). To byl asi největší problém. Někde kolem šestého kilometru tekla přez cestu voda která se nedala nějak rozumně obejít, takže jsem si parádně nabral a šel v mokrém čvachtavu. Chlad jsem cítil jen ze začátku, ale chůze zahřívá, takže jsem to nakonec nodskákal ani nachlazením ani ničím podobným. Chodidla asi zachránily výše zmíňované ponožky. Žádné otlaky, zpruzeniny, prostě se plně osvědčily i v takovýchto podmínkách. Spokojenost. Poživatiny a pochutiny taky plně vyhovovaly, takže na další akci zavedené zvyky nebudu měnit, jen trochu zredukuji počet mandarinek. Tak zase někdy někde v kopečcích.