Na podzim 2010 jsem začal uvažovat o účasti na Krakonošově stovce. Ale jelikož jsem byl v Krkonoších naposled někdy před téměř dvaceti léty, chtěl jsem si kousek trasy projít. Jako idelální mi připadl víkend koncem dubna. Poslední týden neustále sleduji počasí a sněhovou pokrývku na - holidayinfo.cz/.... Vypadá to dobře sníh mizí a měl by být už jen na sjezdovkách. Není tomu tak, jak se brzy přesvědčím. Nedá se nic dělat, tak v sobotu 28.4.2012 vyrážím autem směr Vrchlabí. Přibližně v 730 opouštím náměstí u třech domků, pak kolem DDM po žluté turistické. Zpočátku se jde po silnici, asi po jednom kilometru sundávám větrovku, nějak se oteplilo. A to mě už dobíhá klučina, který zastavil autem vedle mě, dáváme se do řeči a až na Žalý stoupáme spolu. Když to alespoň trochu jde, tak běžíme a stále se bavíme o běhu a dálkových pochodech, jak jinak.
U rozhledny jsem po pěti kilometrech za padesát pět minut. Loučím se Zdenkem a každý pokračujeme svou cestou. Pro případ, že by bylo hodně sněhu mám připraven záložní plán, z Žalého se vrátit zpět do Vrchoviny přez Horní Brannou, Martinice, Studenec a na v závěru vrch Levín. Po chvíli vyrážím po červené (Bucharova cesta) směrem na Rovinku. A tady je první předzvěst toho, že cesta nebude jednoduchá. Začíná sněhová pokrývka, místy ještě šedesát centimetrů silná, sem tam se objeví holé místo bez sněhu, ale velice sporadicky. Zastavuji se a váhám, zda pokračovat, nebo se vrátit na Žalý a po modré zahájit ústup. Ale pak si říkám:"To bude jen tady, jinde to už bude se sněhem lepší". Óóóo, jak jsem se mýlil!! Takže pokračuji dále na Rovinku, kam přibíhám po hodině a čtyřiceti minutách.
Mám za sebou necelých devět kilometrů, trochu si loknu hroznové šťávy a za chroupání tatranky hledám na rozcestí cestu na Třídomí po zelené. Přijíždějí dva kólisti a dobývají se do již otevřeného restaurantu. Vylučovací metodou mi zústává jako jediný správný směr odbočení mírně doprava, tak vyrážím, není na co čekat. Kousek za Třídomím odbočuji doleva na cyklostezku a stále stoupám ve sněhu. Všude plno vody z tajícího sněhu, který se místy boří až po kotníky. Tady za zdravení předbíhám první asi desetičlennou skupinku pěšáků. Před Horními Mísečkami se napojují na modrou. V deset třináct dorážím k nějakému restaurantu a hledám rozcestník, chvíli mi to trvá, pak ho ale nacházím. Pokračuji nahoru a hledám Jilemnickou boudu, další rozcestník má být právě u ní. Mám za sebou nějakých patnáct kilometrů, všude kolem samý lyžař a běžkař, ale těch je o poznání méně, počasí nádherné, jasno, bezvětří. Vyrážím po zelené a raduji se, konečně mě čeká suchá asfaltová cesta. Má radost ale netrvá dlouho, protože zelená odbočuje doleva a samozřejmě o5 hromady sněhu. A to jsem si myslel, že na Šluknovské stovce je poslední sníh, který letos vidím
.
Na osmnáctém kilometrů s obtížemi překračuji Kotelský potok. Hodně vody a chybějící lávka přez hučící vodu důkladně prověřují mé skokanské kvality.
Pokračuji dále v poměrně čerstvých stopách ve sněhu, které směřují přibližně mým směrem. Turistické značení žádné, nenám se čeho chytit. I těch pár zlomených klacků co asi značily cestu po několika desítkách metrů mizí. Po chvíli se stopy nějakým záhadným způsobem ztrácejí a já jsem namydlený. Chvíli se motám ve svahu, bořím se, sjíždím téměř po zadku sněhovou pokrývku. Od tvrdých krystalků sněhu si rozedírám ruce, abych se nepromáchal. Zase se sápu do kopce, Dvoračky přece nebudou v údolí, podle sluníčka se snažím držet směr. Spásný nápad, vytahuji mapu a mám jasno. Musím nahoru, tam někde před hřebenem bych měl narazit na stezku, což se mi po nějaké době podaří ve výšce 1203 metrů a po třiceti pěti minutách motání se po zasněženém svahu. Obrovská úleva a po chvíli vydechnutí se radostně rozbíhám vstříc dalšímu neznámému. V pravé poledne přibíhám na Dvoračky, mám za sebou dvacejeden kilometr. Lufťáci posedávající na zahrádce u restaurantu provokuji točeným pokladem. Taky bych si dal, ale to bych mohl rovnou zkončit. Dávám si tatranku, dopíjím první petku šťávy a jdu dál. Asfaltová cesta vypadá slibně, ale jen na chvíli. Zelená odbočuje doprava a zase, asi aby mi to nebylo líto, hromady sněhu. Tentokrát je to lepší, je uplácán rolbou, tak se tolik nebořím. Tady začínám potkávat první pěšáky, neklamný znak toho, že se blíží civilizace. Na rozcestí Ručičky přibíhám po chvíli a MT si objednávám auto na čerpací stanici Euro Oil na křižovatce mezi Harrachovem, Kořenovem a Rokytnicí. Nemusí spěchat, dávám si hodinku času na přesun. Další tatranka drobet šťávy a vyrážím doprava po zelené. Sníh je až k restaurantu Lesní zátiší na kraji Harrachova. Od autobusáku v klidu procházím městem a hledem odbočku doleva na cyklistickou stezku 4A. Ta je až před lanovkou, ale pak následuje rozcestí na čtyři směry a značení žádné. Dávám se mírně doprava, což byla chyba jak jsem po čase zjistil. Zase hromady sněhu, popadaně stromy přez cestu, hrůza. Po čase jsem ale konečně narazil na cyklostezku a to už byl jen kousek k silnici z Harrachova do Kořenova. V klidu si to mastím asfaltkou dolů podél Jizery. Tu již testují vodáci s loděma. Přibližně po jednom kilometru se konečně dostávám k vytoužené čerpačce, ke které zrovna přijíždí mnou objednaný auťák. Cesta z Harrachova mi trvala půl hodiny, přesně. Celkem jsem našlapal 32 274 metrů a trvalo mi to, díky sněhu, šest hodin a devět minut. Čas to není nijak úchvatný, ale jsem spokojen. Usedám do auta a cestou do Vrchoviny dopňuji ztracenou energii litránkem studeného lektvaru. Paráda. Jsem rád, že jsem u Žalého nepoužil záložní plán a držel se původního. Profil trati byl pohodový a je ke shlédnutí i se záznamem trasy na - gpslog.cz/.... Podrobnější statistiky zašlu laskavému čtenáři na požádání na e-mailu - kotak@volny.cz. Povrch se mi sice moc nezamlouval (těšil jsem se na lesní cesty bez sněhu, ale to mi nevyšlo), bořící se sních není nic ideálního pro běh, ale co se dalo dělat. I přez toto návštěva Krkonoš stála za to, počasí vyšlo. Nepříjemné teplo bylo jen v Harrachově, ale po přemístění na zasněžené lesní cesty byla o5 teplota pro běh ideální. Plánovaná a uskutečněná mise byla splněna, první třetinu K100 jsem si očuchal, tak uvidíme jak se bude dařit za pár týdnů na ostrém startu K100. Jen aby vyšlo počasí!
Při psaní tohoto článku mi byl pomocníkem produkt Ryzling Rýnský z vinařství David Osička z Velkých Bílovic.