Jak jsem vyhrál svůj první půlmaraton

Přestože nemám a nikdy jsem neměl žádné závodní ambice a závodit jsem nikdy nechtěl, nadešel čas své pobíhání v okolí bydliště a taky na dalších místech Česka tak trochu "zúročit". Dlouho jsem uvažoval o tom, zda se zúčastnit půlmaratonu, či ne. Trať dlouhou  něco málo přes dvacejeden kilometr se mi sice podařilo uběhnout již několikkrát, v různém terénu a profilu, ale.... Pak přišlo rozhodnutí, že bych mohl zkusit Půlmaraton moravským krasem. Jižní Morava je holt Jižní Morava. Už jsem se chtěl přihlásit, ale padla mi do oka další výzva - Brněnský masakr a bylo rozhodnuto. Na Masakr se jede, to je hotová věc, ale v krátkém časovém úseku jet dvakrát na Jižní Moravu se mi zase až tak moc nechtělo. A tak jsem zase váhal. Nakonec jsem se přece jenom pochlapil a volba padla na Pardubický vinařský půlmaraton. Proč taky ne, když to mám do Pardubic kousek, řekl bych, přímo pod nosem.
Poslední dny před startem začíná narůstat nervozita. Pořád si říkám, nic se neděje, když bude nejhůř, tak to prostě dojdu. Do tříhodinového limitu bych se měl vejít, tak jako tak. V pátek cestou z Kolbenky si vyzvedávám startovní číslo, nasedám na kolo, tak jako každý jiný den, a frčím domů. Nervozita opadá a kupodivu jsem v klidu, tak zítra. Jen aby vyšlo počasí. V sobotu ráno do sebe nalévám jen dvě deci mléka, nasedám na kolo a jedu v klídku do Pardubic. U kostelíčka už jsou zátarasy a orgán mě žene pryč, takže k zamýšlenému místu parkování kola a převlékání se dostávám oklikou. Mám hromadu času, tak chvíli okukuji závod handbikerů a pak se jdu taky trochu rozklusnout. Neustále sleduji hodiny na Zelené bráně, od čehož po čase upouštím, protože se davové začínají houfovat u startovní čáry. Po zaznění výstřelu se s ostatními závodníky pomalu přesunujeme ke startovní čáře, kde se prostor postupně uvolňuje a můžeme se konečně rozběhnout. A začínám přemýšlet o výsledku. Hlavou se mi honí nejrůznější kombinace časů za jednotlivá kola, kterých bych byl schopen dosáhnout. Podle předchozích delších běhů usuzuji, že pokud nenastane nějaká zdravotní komplikace, horší čas jak 2:06 to nebude. Mám na to, skončit do dvou hodin, ale snem je stále, pro mne magických 1:58. Mé myšlenky zpřetrhává poměrně dost hlučná konverzace běžců z Polska, nepatrně zrychluji, chci klid a ticho. Zpomaluji na své obvyklé tempo a chvíli se daří, ale k mé smůle začíná kolem mě zaznívat v ne menší síle němčina. Tak to opravdu nemusím. Zase nepatrně přidávám na tempu a už je slyšet jen mé funění a kroky mé i okolních běžců. První kolo je za mnou a nevěřícně se dívám na čas od výstřelu - 0:38. Čas mě mile překvapil a zase se mi hlavou začínají honit čísla.Je mi jasné, že "Mireček" mě bude předbíhat, ještě dříve než budu mít za sebou desátý kilometr. V Husově ulici začíná být slyšet doprovodné vozidlo. Vychází to skoro přesně, zhruba třista metrů před cedulí s desítkou se kolem mě mihnul tmavý běžec a než jsem se vzpamatoval, byl pryč. Chvíli byl klid, pak se ukázal další a po chvíli česká běžecká špička.

Druhé kolo kočím s časem 1:15, což je jednu minutu rychleji než první kolo a začínám se ptát sám sebe, kde je krize? Ta se u mě dostavuje kolem čtrnáctého až šestnáctého kilometru. A jak už to chodí, nedala na sebe dlouho čekat, opouštím Labskou ulici a začínají problémy. Zvýšené pocení, rýma a částečně se nedostává dech. Každou chvíli přecházím v chůzi a musím se vysmrkat. Rýma nemá konce a úleva přichází až na Třídě míru, kdy už je vidět Zelená brána a za ní konečně cíl. Cílovou čáru překračuji s časem ukazateli - 1:58 a jsem maximálně spokojený. Překvapení na mě čeká doma po vysypání dat z Loggeru, který naměřil od mého proběhnutí startovou čárou 1:56:56. Že se mi splní můj tajný sen, dát svůj první oficiální půlmaraton pod 1:58 jsem ani nedoufal. Po troše počítání jsem došel k výsledku, že poslední kolo bylo za čtyřicet dvě minuty, o hodně pomalejší než předchozí kola. Výslednému času se mi ani nechce věřit. Ale technika je neúprosná - http://www.gpslog.cz/TripStatisticVIP.aspx?t=54307. Po nezbytném posilnění vším možným co je k dispozici ve stanech se jdu vyspršit (smrdím jak rasův pytel), nasedám na kolo a radostně si to frčím domů. Pěkný zážitek, perfektní organizace, prostě není co vytknout. Už se těším na příští ročník, který jak doufám, se mi povede nevynechat. A že jsem napsal v úvodu "Jak jsem vyhrál půlmaraton"? No aby taky ne, splnil jsem limit, dál ho pod dvě hodiny a dokonce i pod 1:58. No není to snad výhra?