Jarní půlmaratony

Na start Pardubického vinařského půlmaratonu přicházím tak akorát, u divadla přelézám zábradlí a řadím se někam do středu startovního pole mezi ostatní závodníky. Že to byla chyba, startovat někde zprostředka, mi došlo až dlouho po závodě. Výstřel, vybíháme a zdá se mi, že běžím pomalu, ale tempo nezvyšuji, takhle mi to vyhovuje. Jsem spokojen, přestože jsem neustále předbíhán rychlejšími běžci, takže se držím plánu. Úvodní kolo probíhá bez nějakých problémů, jsem v neskutečné pohodě a hodně mě to baví. Nálada a pocity v začátku druhého kola mají setrvalý stav. První Mireček mě tentokrát předbíhá u mostu přes Labe, kousek za zimním stadionem, což je o dost velký kus za tím, co mě předbíhal loni. Už to mi mělo být podezřelé, protože je nepravděpodobné, aby běžel o tolik pomaleji. No nic, pokračuji a za otočkou ve Studentské ulici přichází z ničeho nic krize. A to taková, že pořádná. Jak se říká, náraz do zdi. A já se nestačím divit, kde se vzala, potvora jedna. Zbytek druhého kola a téměř celé třetí se na trati už jen plácám. Hodně toho nachodím, běžet mi moc nejde. Až před cílem, na Sukovce, to drobet rychleji rozeběhnu. A konečně Zelená brána a cíl. Prostě tohle se mi moc nepovedlo, čas o čtvrt hodiny horší než loni. Až doma při prohlížení záznamu zjišťuji, že jsem to pěkně hnal. Na mé poměry. Prostě jsem běžel s těmi rychlejšími, to byla celá to chyba, i když pocitově mi to zase nějak rychle nepřipadalo, ale záznam nelže. A čas ukázal. Chtělo to přijít na start o něco dříve a najít si své místečko někde v poslední třetině startovního pole. No, a aby toho všeho nebylo málo, za týden mám startovat v Nymburku. Pardubický vinařský půlmaraton 2014 uzavírám s tím, že stejná chyba se v Nymburku už nesmí opakovat. Ale něco jiného je, si něco naplánovat a pak to dodržet, že jo.

Uplynul týden a konečně nadešel den odjezdu do Nymburku.

V neděli jedeme na místo závodu raději s nějakým předstihem. Trochu se rozklusávám a poučen z minulé akce si to mažu na konec startovního pole. Start je asi o deset minut opožděn, nervozita běžkyň a běžců před startovní čárou roste. Já jsem v klidu, protože jsem rozhodnut závod moc nehrotit a běžet, pokud možno, na pohodu. Konečně zazní startovní výstřel a celý houf závodníku se pomalu sune za startovní čáru, za kterou se dá teprve trochu běžet. Bránou probíhám mezi posledními, protože na konci pole není tak husto a nasazuji své tempo, ve kterém bych měl vydržet až do konce.

Pokud náhodou zbydou nějaké síly na zrychlení, bude to jen dobře. Rychle se vymotáváme z okrajové části města a běžíme po pravém břehu Labe. Místy stromy asfaltovou cestu příjemně stíní, což považuji za veliké plus. A asi nejen já. Sem tam někoho pomalu předběhnu a po chvíli už je v dáli vidět obchvatový most přes Labe, kde nás čekají schody. Výběh po schodech není až tak hrozný, jak jsem očekával. Čáru na mostu se značkou 4,5 km míjím v čase dvaceti čtyř minut. Což považuji za slušné a přiměřené mému plánu. Seběh schodů je v pohodě a to už jsem na levém břehu řeky. Míjím občerstvovačku a pokračuji dál. Přibližně u osmého kilometru vidím na protějším břehu vedoucího závodníka. Ten s minimálně třistametrovým náskokem před druhým běžcem míjí asi dvanáctý kilometr. Běží mu to moc pěkně. Netrvá dlouho a míjím kolabujícího běžce, kterému již poskytují první pomoc dorazivší hasiči. Že od začátku závodu na lodi neustále plavou po Labi nahoru a dolů, a že téměř celá trať vede po obou březích řeky, je, jak se ukázalo, výborný počin ze strany pořadatelů. Pokračuji dále v nezměněném tempu. Sem, tam zpoza mraků vykoukne sluníčko, to je pak pěkné vedro. Naštěstí trať pokračuje kousek lesem, kde je příjemný stín. A to už je slyšet povzbuzování pořadatelů před schody přes zdymadlo. Schodů je sice podstatně méně než přes most, ale stejně dají zabrat, zvláště při seběhu, kdy mi nevychází krok, asi díky jejich provedení a taky nedokážu pořádně zaostřit. Takže pěkně pomalu, ať si nepřivodím nějaký ten úraz.

Ještě oběhnout "poloostrov” a cíl desátého kilometru mám za neustálého povzbuzování pořadatelů a přihlížejících fandů úspěšně za sebou. Začátek druhého kola mě vítá oběhnutím zázemí závodu a zpět k řece. Před odbočkou k pravému břehu Labe na mě volá (podle instrukcí) má drahá polovička, že běžím moc rychle, slyším čas 57 minut. To se mi zdá nějak málo, protože běžím opravdu hodně pomalu a stále v naprosté pohodě. Nepatrně zrychluji a po chvíli předbíhám dalšího závodníka před sebou. Po čase přibývají další a další. Někde okolo dvanáctého kilometru opět vidím na protějším břehu vedoucího závodníka, stále s neskutečným náskokem před druhým běžcem. Do cíle to už nemá daleko. No nic, cestu si krátím počítáním. Jedno kolo za padesát sedm minut, krát dvě, vypadá to, že bych mohl dát čas pod 1:54. To by byl osobák! No uvidím. Tentokrát se cesta k obchvatovému mostu trochu táhne a připadá mi dlouhá, že by most někdo mezi tím posunul? Blbost. Je pořád na svém místě, jen se nemůžu dočkat, až ho budu mít za sebou. Zase trochu zrychluji. Poslední výběh na most, tentokrát přede mnou není nikdo, aby se bavil o čase, jako při prvním kole. Jinak bych se ho nedověděl, protože časový údaj na Loggeru bez brýlí nepřečtu. Teda přečtu, ale musím být v klidu a hodně zaostřit, což se při běhu nemůže podařit, HI. Schody dolů beru, stejně jako v prvním kole, po dvou. A pořadatelé už nás směřují proti toku, k otočce směr Poděbrady. Stále mi nic nedochází. Otočka a hurá k občerstvovačce, kterou tentokrát využiji a beru si ionťák a na spláchnutí trochu vody. V nepatrně zvýšeném tempu pokračuji po levém břehu Labe a těším se, alespoň na chvíli, do stínu stromů. Už je pěkné teplo. Zvonění zvonů mi připomíná, že asi bude poledne. Vzhledem ke startu, který byl zpožděn o deset minut, to zatím vypadá na 1:50. Plus mínus autobus, kostelní zvony beru jen jako orientační časomíru, jak jinak taky, že. Opět neskutečné povzbuzování a vybíhám poslední schody, dolů zase opatrně a na rovince ještě zrychluji. Slyším povzbuzující pořadatelé a moderátor hlásí, že cílem probíhá asi poslední závodnice, která to má pod dvě hodiny.

To mě sice udivuje, kde se stal ten časový skok, ale nedá se nic dělat, mastím si to na poloostrov, oběhnout špici a zpátky ke zdymadlu.

Cestou ještě předbíhám několik závodníků a to už moderátor hlásí můj cílový čas. 2:00:43 je sice pěkný, zvláště vzhledem k tomu, že jsem doběhl v naprosté pohodě.

Hlavou mi pořád vrtá, kde se stala chyba. Vždyť jsem to měl tak parádně rozplánované a propočítané. Jdu si na pivo a buřtguláš. Dopíjím pivo a najednou mi dochází, kde se stala chyba. Pořád jsem počítal deset kilometrů na jedno kolo a nedošlo mi, že to druhé je delší o oněch tísíc devadesát sedm metrů. To bylo to prodloužení na Poděbrady. Rezerva v energií byla, zrychlit jsem ještě mohl. No, chybička se vloudila, tak snad příště. Na závěr ještě poděkování pořadatelům za pěknou a vydařenou akci. Skutečnost předčila má očekávání. A že jsem četl a slyšel jen samou chválu. Záznam mého běhu je zde – www.gpslog.cz/TripStatisticVIP.aspx. Tak snad zase za rok.